Sto desáté výročí narození vítěze nad světovým komunismem

Celý svět by si měl s velkou úctou připomenout státníka, který významně urychlil pád celosvětového komunismu, díky čemuž žijeme již dlouho ve svobodě a demokracii. 

Dne 6. února 2021 si měl celý svět a zejména státy, které prožily půl století v komunistickém marasmu, s úctou připomenout sto desáté výročí narození státníka, který dopomohl k velkému urychlení toho, že můžeme žít ve svobodě a demokracii v důsledku toho, že rozhodně urychlil, ne-li přímo způsobil  celosvětový pád komunismu.  Státníka, který zasvětil celý svůj život boji za zničení tohoto největšího nepřítele lidstva dvacátého století – komunismu. Guvernéra Kalifornie v letech 1967-1975 a po té 40. prezidenta Spojených států amerických v letech 1981-1989, Ronalda Reagana. Státníka pod jehož vedením nastala nová éra konzervatismu v USA - nová ekonomická a sociální politika přezdívaná reaganomika a především odvážná konfrontační zahraniční politika USA vůči komunistickému hnutí na celém světě a především vůči tehdejšímu Sovětskému svazu, kterého nazýval Říší zla.

Motto: Svoboda vede k prosperitě a mění historickou nenávist mezi zeměmi na porozumění a mír. Mým snem je, že půjdete dál kupředu, kde světlo svobody povede Vaše kroky a svět." Ronald Reagan

S komunismem, o jehož ideologii byl prezident Reagan přesvědčen, že patří na smetiště dějin, bojoval po celý život. Již jako předseda odborů hollywoodských herců se zasadil o to, aby tam nepracovali komunističtí herci, jako např. Larry Parks, Howard da Silva či Alexander Knox. Zvolení do čela USA v roce 1981 mu dalo moc, že mohl svůj sen o zničení komunismu uskutečnit  nejen v Hollywoodu, ale v celém světě.  Jako americký prezident se tak stal symbolem neúnavného vlasteneckého vůdce nejen USA, ale celého svobodného světa, a přímo mýtickým ztělesněním všeho, co bylo nejlepší v tehdejší Americe – svobody. Svou nezlomnou vírou v uskutečnění svého celoživotního snu o zničení Říše zla a komunismu uchvátil miliony politiků a politologů a výsledkem této jeho práce bylo, že miliardám lidí nakonec pomohl k životu ve svobodě.

Bylo o něm napsáno bezpočet knih a článků. Většina z nich je věnována popisu Reagana jako státníka, jeho soukromý život a vnitřní postoje v nich byly popsány, ale jen málo. Proto je pro většinu lidí nepochopitelné, kde se u jednoho z nejobsazovanějších hollywoodských herců vzala taková obrovská motivace změnit svět zničením komunismu.  Pro svůj mimořádný vzhled a šarm mohl přece vydělávat pohodlně peníze v rolích milenců a kovbojů, prožít spokojeně život hollywoodského boháče a na vše kolem se prostě vykašlat. Proč dal proti všemu běžnému očekávání přednost únavné a nebezpečné kariéře politika a jednal tak, jako kdyby cítil v sobě jakési nevysvětlitelné poslání, že musí zlepšit život miliardám lidí tím, že jednou provždy osvobodí naší planetu od největšího neštěstí lidstva, od komunismu? 

Odpověď nalezneme v knize, kterou vydal ke stému výročí Reaganova narození bývalý výkonný ředitel Radia Svobodná Evropa a poradce baronky Thatcherové, odborný redaktor v London Times a Daily Telegraph a zakladatel kanadského deníku National Post, šéfredaktor United Press International, redaktor časopisů Národní zájem a National Review a vědecký pracovník v Hudson Institute ve Washingtonu, DC. John O’Sullivan zpracováním opravdu obsáhlého rozšířeného Reaganova životopisu "Ronald Reagan at 100", v němž klade důraz na jeho soukromý život. Snaží se v něm vysvětlit čtenářům vnitřní Reaganův svět od útlého dětství a to, co bylo motivací, aby se z chudého chlapce z malého amerického městečka vypracoval až do Oválné pracovny Bílého domu. Snaží se pochopit, jaké vnitřní myšlení a pohnutky prožíval. Na 150 fotografiích obratně vybraných z rodinných alb, archivů filmového studia a dalších zdrojů autor představuje hezkého, vtipného a občas i komického Reagana, který je někdy v rozporu s Reaganem, jak ho známe z oficiálních zpráv. Podrobně jsme o knize psali při návštěvě pana  O’Sullivana v ČR na pozvání prezidenta Klause u příležitosti stého výročí narození prezidenta Reagana v článku  Sté výročí narození vítěze nad světovým komunizmem. Zde uvádím pouze dva postřehy, které ho podle mne ovlivnili nejvíce:

Člověka jak známo utváří nejvíc jeho dětství a mládí 

Ronald Reagan se narodil jako druhý ze tří synů irsko-amerického katolíka Johna Edwarda Reagana 6. února 1911 ve městě Tampico v Illinois. Jeho pradědeček z otcovy strany přišel do Spojených států z Irska, druhý ze strany matky  ze Skotska. Reaganův otec byl katolík, zatímco matka evangelička vyznávající křesťanskou církev Kristovi učedníci. Oba ale věřili v Krista a Reagan byl vychováván ve víře v Boha. Zřejmě především na přání matky navštěvoval soukromou církevní vysokou školu Eureka College spojenou s křesťanskou církví Kristových učedníků, kde v roce 1932 promoval v oboru ekonomie a sociologie. Jeho vztah s jeho alma mater byl velice silný a celoživotní. Dokladem toho je, že  hned v prvním roce po zvolení prezidentem v roce 1982 osobně školu navštívil a v projevu tam poděkoval slovy: „Všechno, co bylo v mém životě dobré, začalo tady.“ Podobné prohlášení učinil na dvanácti dalších veřejných projevech při dalších návštěvách. Soudržnost s komunitou spolužáků a se školou je potvrzena tím, co vše pro svou školu až do smrti dělal: Sloužil ve správní radě školy tři funkční období, zůstal ve spojení se svým bratrstvím Tau Kappa Epsilon, komunikoval se svým fotbalovým trenérem a mentorem Ralphem „Macem“ McKinzie a pomohl podpořit získávání finančních prostředků, včetně jeho vlastních finančních závazků vůči škole.  Zasvětil budovu Melickovy knihovny v roce 1967 a Reaganovo tělovýchovné centrum v roce 1970. Když v roce 2004 zemřel, byla Eureka College jedním ze tří oficiálně určených příjemců pamětních darů jeho rodiny...

Protože víra v Boha byla vštěpována Ronaldu Reaganovi nejen v dětství rodiči, ale utužena studiem na této církevní škole, byla opravdu velice silná. Věřil zřejmě, stejně jako jeho spolužáci, že je učedníkem Kristovým, pro kterého je křest a přijímání chápáno jako symbolická přítomnost Ježíše Krista v něm samotném a že díky tomu je Kristus přítomen v celé jejich komunitě, v níž všichni pokřtění jsou povoláni Bohem, aby sloužili jako učedníci Krista druhým. Úkol, který mají udělat během svého života, že přijde od Ježíše Krista, který je jejich  Pán. Zřejmě to dodávalo panu Reaganovi takovou obrovskou sílu pro vykonání svého úkolu. Ostatně to potvrdil svými vlastními slovy po atentátu na něm spáchaném, kdy pokládal své uzdravení jako to, že s ním má Bůh ještě nějaký záměr, že ještě svůj úkol mu svěřený nedokončil. A také, že zjistil konečně jaký úkol od Boha dostal.

A pokud jede o jeho sociální cítění, tak od 15 let si 7 let vydělával prací plavčíka a díky svému příjemnému hlasu po promoci v roce 1932 začal pracovat v rádiích WOC v Davenportu v Iowě a poté ve WHO v Des Moines jako komentátor baseballových zápasů Chicago Cubs. V roce 1937, když jel do Kalifornie, aby podával zprávy o jarním tréninku týmu Chicago Cubs, se Reagan zúčastnil kamerové zkoušky, díky které získal sedmiletý kontrakt u Warner Brothers. Jeho příjemné vystupování a atletická postava jej udělaly populárním u diváků. A nezůstal jen u „béčkových“ filmů, jak tvrdí levicoví neoliberálové, ale postupně se propracoval až k „áčkovým“. Na konci 50. let vydělával Reagan už 125 000 $ ročně, což odpovídá přibližně 800 000 $ v roce 2006. Takže mohl prožít zbytek života jako většina jeho kolegů v branži - povalující se boháč ve vile u moře. Na konci 50. let 20. stol. se místo toho  přesunul i do televize jako moderátor v General Electric Theater. Objevil se tam ve více než 50 televizních dramatech, a nakonec se z moderátora a uměleckého poradce General Electric Theater stal jejím producentem.

I přes to všechno ale nepřestal pokládat za své poslání od Boha pustit se do boje s Říší zla a zničit jí. A co víc, on to dokázal! Proč?

Kde k tomu vzal sílu a odvahu? Jak mohl jediný muž vyburcovat celý svět k boji s touto obrovskou nelidskou ozbrojenou mocí? Tyto a mnoho dalších otázek si pokládají mnozí lidé dosud. Zdá se, jako by mu v tom pomáhala nějaká obrovská skrytá síla. I nevěřící člověk, když se nad tím zamyslí, musí připustit, že jednal tak, jako by jeho všechny kroky řídilo něco silnějšího, co mu dodávalo odvahu a vnitřní přesvědčení, že je k tomuto úkolu předurčen. Já si dovolím jako věřící katolík říci rovnou, že mi jeho chování a připadá, jako by v něm byl přítomen Bůh. Bůh, který má s každým z nás plán, který nemůžeme ani my ani nikdo jiný úplně změnit. A hluboce  věřícího Reagana chvíle při postřelení, kdy se ocitl na prahu smrti, ne-li na chvíli přímo v klinické smrti, v tom jeho víra v Boha utvrdila naprosto.

Po probuzení a návratu do života po atentátu byl přesvědčen, že  Bůh ho zachránil, protože má ještě dokončit své poslání na tomto světě, a navrátil ho zpět  na zem dílo dokonat. Reagan navíc tehdy pochopil, že zná konečně, co je tento velký cíl, pro který ho Bůh zachránil – urychlit pád komunismu. A po návratu z nemocnice jednal tak, jako by ho zasáhla nám normálním smrtelníkům neviditelná božská inteligence. Pustil se do plnění tohoto svého úkolu, který dostal, jak pevně věřil, od Boha s vervou opravdu fanatickou. "Veškerý čas, který mi zbývá, je vyhrazen pro Něho. Patří velkému drvoštěpovi tam nahoře," prohlásil a začal konat.

Rozhodl se soupeřit ve zbrojení s Moskvou a tlačit ji ke krachu, dokud nezačne dělat kompromisy. V projevech konstatoval, že "komunismus je odsouzen na smetiště dějin" a Sovětský svaz označil za "Říši zla". To probralo z letargie disidenty v celém sovětském bloku. Sověti tomuto jeho počínání říkali "šílený antikomunismus" a levicoví američtí liberálové ho obviňovali, že rozpoutá válku. On přesto toho nenechal, protože byl fanaticky hluboce přesvědčen, že ho Bůh zachoval právě pro tento cíl. Pomatený atentátník John Hinckley tak zasadil smrtelnou ránu nikoliv Reaganovi, ale celosvětovému komunismu.

Při tomto na pohled možná tvrdém počínání zůstal neobyčejně ušlechtilý. Podobně jako papež Jan Pavel II. se hned po svém postřelení začal modlit za duši atentátníka: "Díval jsem se na ten vykachlíčkovaný strop a modlil jsem se. Uvědomoval jsem si, že nemohu prosit Boha o pomoc, když zároveň cítím nenávist k tomu zmatenému mladíkovi, který po mně střelil. Všichni jsme Boží děti a On nás všechny stejně miluje. Začal jsem se modlit za duši toho člověka a za to, aby našel cestu zpět do stáda." Dokonce chtěl atentátníka navštívit po propuštění z nemocnice, ale lékaři to nedoporučili. To dokresluje jeho osobnost snad nejlépe ze všeho.

Jeho domácí americká politika se příliš za něho nezměnila. Ale i když na ní neměl příliš času, přenechal ji skvělým odborníkům, takže prosperita USA neklesla. Jako vystudovaný ekonom zastávající názory nobelovských ekonomů Miltona Friedmanna, kterého si povolal za ekonomického poradce do Bílého  domu, pokračoval nadále ve snižování daní, v uvolňování trhu a posílení obrany. A po svém "zmrtvýchvstání" získal větší vliv v Kongresu, a především nalezl v sobě obrovskou vnitřní sílu přesvědčením, že při záchraně jeho života po atentátu zasáhl Bůh, který si přeje, aby dokonal své dílo, a on uposlechl.
Odkaz idejí Ronalda Reagana je i po pádu reálného socialismu stále aktuální. Nemalá část veřejnosti i politiků u nás i v zahraničí se ze selhání komunismu a socialismu nepoučila a stále věří v to, že je správné jednotlivce řídit byrokratickými nařízeními shora a že je možné rozmanitým národům nadekretovat jednu vládu a jedna unifikující pravidla. I proto jsem rád, že vychází nová kniha, která připomíná tohoto velkého státníka dvacátého století," uzavřel před deseti lety Václav Klaus přednášku pana O’Sullivana 

Ať již si o Ronaldu  Reaganovi myslí kdo chce a co chce, nemůže mu nikdo upřít, že byl z nejvýznamnějších politiků 20. století a velký bojovník za svobodu a demokracii a že se kolem něj dodnes jako kolem slunce otáčejí všechny galaxie zástupců konzervativní politiky. Že to byl muž obrovského kouzla, schopností a jasných vizí, který sám sebe obsadil ke konci života do nejvíce nepravděpodobné a inspirující role. Že jeho život proběhl jako podle toho nejšílenějšího a nejneuvěřitelnějšího scénáře. A že své poslání na tomto světě dokázal úspěšně dokončit. 

Státníci jako Ronald Reagan by měli být oporou a inspirací pro Evropu,  jak zaznělo před deseti lety v Rytířském sále Senátu ČR při vzpomínce na pana Reagana od politiků a představitelů veřejného života, kterou uspořádal první místopředseda Senátu Parlamentu ČR Přemysl Sobotka a přišel na ní promluvit tehdejší předseda vlády Petr Nečas a americký velvyslanec v ČR Norman Eisen, který se na ní podělil o humorné příhody, které ho s Donaldem Reaganem pojily. Dozvěděli jsme se například, že se málem kvůli němu ani neoženil.

A přesto, že trpěl posledních několik let strašlivou devastující chorobou, ani ta nedokázala zatemnit úplně jeho mozek a ještě několik týdnů před smrtí se při setkání s přítelem naprosto jasně zeptal: "Ten komunismus byl ale poražen?!"

Komunismus byl pane Reagane poražen a děkujeme Vám!