Knížák: Největším ohrožením současného světa je přemíra informací

Pohled prof. Knížáka na problémy současného světa, na existenci Boha, na význam prezidenta, na modernizaci Hradu a Prahy, na státní vyznamenání, na kulturu undergroundu a na současné umění.

Motto: Umění je svědomí národa, je paralelním světem, který odráží vůně a jizvy našich činů. Bez této parity by se lidská společnost asi vyvíjela jinak. (Milan Knížák 1995)

V tomto článku přinášíme pohledy bývalého rektora Akademie výtvarných umění, generálního ředitele  Národní galerie a v současné době i přes jeho vysoký věk stále tvůrčího umělce profesora Milana Knížáka na problémy současného světa, na otázku existence Boha v něm, na význam osoby prezidenta republiky, na architektonickou modernizaci Hradu a Prahy, na význam státních vyznamenání a na kulturu undergroundu a současného umění. I když každá část by mohla zaujmout celou knihu, po začtení se do jeho odpovědí zjistíte, že i ve zkratce dokázal pan profesor vyjádřit mnoho zajímavých názorů na výše uvedené problémy naší doby a našeho života v ní. Přesvědčte se sami:

* Vážený pane profesore, současný Západní svět již nevypadá jako za vrcholného kapitalismu. Oddálilo nás od něj 50 let komunismu. Západní společnost se mezitím přeměnila a stále se přetváří. Lidé v důsledku toho jako by nechápali jak, v čem a proč žijí.  Neudivuje Vás, jak ještě vůbec můžeme v tomto podivném světě existovat?

MK: Současný západní svět není již světem vrcholného kapitalismu a nejde jen o vinu komunizmu, který tak neblaze poznamenal dvacáté století. Vidím příčiny v nepolitické oblasti. Největším problémem lidstva je přemíra informací, které se na nás každou vteřinou valí ze všech stran. V té změti se nelze vyznat, navíc náš vzdělávací systém se změnil v profesní kurzy a zapomněl na budování osobnosti a vytváření morálních kódů. V tomto zmateném světě zatím přežíváme, ale pokud nedojde k nějaké změně, jejíž podobu si nechci ani představit, nemá lidstvo šanci. 

* Neboli jsme podle Vás zaprášeni zbytečnými informacemi namísto toho, aby nás v tom zmatku naučila média a školství orientovat?

MK: Zdůrazňuji znovu, že přemíra informací je největším ohrožením současného světa. A není to jen vina médií a vzdělávacích systémů.

Knížák a Bůh

* Moje babička by zřejmě řekla, že je v tom všem zmateném pohledu na život ztráta bohabojnosti. Není v tom také odklon od víry v Boha?

MK: Souhlasím s tím, že ztráta Boha je velký problém. Bůh je nepoznatelný, tzn. nekonečně spravedlivý. Je to něco, co nás drží v lidském rozměru. Moderní společnost vytvořila tisíce instantních idolů a vytváří je dál a znovu. Tyto směšné figurky nemohou nahradit ani zlomek Boha.

* Říkal jste jednou, že o Bohu nic nevíme a že právě proto, že Bůh neexistuje, v něj věříte. Nejde to obrátit tak, že proto, že ho nevidíme našimi smysly neznamená to ještě, že neexistuje? Vždyť jak jinak než existencí jakési neuvěřitelné inteligence - Bohem - vysvětlit vznik vesmíru a naší země. Jak jinak vysvětlit, kde se vzala prapůvodní zázračná hmota pro vznik Velkého třesku? A protože ze školy víme, že neexistuje perpetuum mobile, kdo či co dalo této zázračné hmotě první impuls k uvedení do pohybu? A kdo jí dal tu zázračnou moc, že po jejím výbuchu z ní byla stvořena tak nádherná příroda a život na naší zemi a jistě i na mnoha planetách...?

MK: Souhlasím, jen přidávám, že perpetuum mobile existuje, pohání ho „božská síla“.

Knížák a osobnost prezidenta

* V nedávném pořadu k volbě prezidenta 15. ledna 2023 na ČT 24 jste uvedl, že prezident by měl podle vás být symbolem, stálicí na Hradě, která by splňovala lidskou morálku a důstojnost, měla kulturu projevu, měla v sobě důstojnost a krásu, protože hrad je také krásným a důstojným místem. Nejsou to přílišné požadavky? 

MK: Mám pocit, že jste neporozuměla tomu, co jsem říkal na ČT. Chtěl jsem sdělit, že v našem parlamentním systému představoval prezident jakousi morální entitu nastartovanou Masarykem, který, ať byl jakýkoli, vzbuzoval v lidech pocit jistoty, důstojnosti, elitnosti, a přitom i určité askeze. Rytíř na bílém koni je dodnes předobrazem hradčanského vládce. Možná, že to všechno jsou jen falešné představy, ale to nehraje roli. Většina českých dějin tak, jak je známe od dětství, jsou báje. Přesto pod vlivem těchto bájí vznikla řada uměleckých děl a statečných činů.

* Prezident je ale vrchním velitelem ozbrojených sil a vyřizuje všechny smlouvy s cizinou. Nedoplnil byste ještě něco k těmto nutným vlastnostem?

MK: Ani jako dítě jsem nevěřil tomu, že prezident je opravdu vrchním velitelem. Vnímám to jako čestnou funkci, jako symbol bez výkonné moci. Pokud na Hradčanech bude sedět normální člověk, bude si vždy uvědomovat svou limitovanost.    

* Letos poprvé od listopadu 1989 jsme byli nuceni volit mezi dvěma komunisty lišícími se pouze tím, že jeden byl příslušníkem StB a druhý VZ (Vojenského zpravodajství) neboli špionem pro a poté proti SSSR. Jak si vysvětlujete, že se nikdo ze skutečně pravicově se cítících voličů nevygeneroval na prezidentského kandidáta?

MK: Po desetiletí nadšení v devadesátých letech, přišla vlna zklidňování, která se vyvinula do bezvýraznosti. Současná společnost postrádá vůdce. Když se někdo dostane k moci (kdekoliv na světě), tak je to většinou buď pomocí peněz nebo nestandardních machinací. Od začátku jsem věděl, že Andrej Babiš je zlo. Je to člověk bez inteligence, neschopný politického myšlení, neštítící se žádného prostředku. Věděl jsem, že jeho volit nebudu. Petr Pavel, ať je již jeho minulost jakákoliv, se zatím chová slušně. Důkazem jeho serióznosti je pro mne i to, že ho volila celá vesnice, ve které žije, kdežto Babiše jen zlomek Průhonic.

* Neboli podle Vás výběroví jedinci ztratili zřejmě představu budoucnosti, protože nikdo ani oni nevíme, co jim může přinést, a proto u nich převládla obava a duch strachu z prohry? Jak se to mohlo stát? Kdo za to podle Vás může, média, současní proevropští levicoví politici, školství nebo rodina?

MK: Všichni jsme vinni. Obávám se, že už nejsou levicoví a pravicoví politici. Společnost už nemá kontury, nejsou jasně vymezené polohy. Proto také dosavadní politické zvyklosti selhávají. Tak, jak se měníme my a náš život, mění se i celá lidská společnost

* Prezident má také vliv na úpravu svého sídla Pražského hradu, Lánského zámku a prezidentské vily. Za prezidenta Masaryka upravil mnoho věcí na Hradě architekt Plečník. A to velice decentně, aby úpravy nebylo na první pohled vidět, a přesto jich bylo hodně, prezident Havel dostal darem od prince Charlese  krásné noční osvětlení a úpravu zahrad. Za prezidenta Klause se o vše toto starala především paní Livie, byl zveleben Jelení příkop, provedena úprava Zlaté uličky, oživeny galerie a Vy jste ze dvou paláců vybudoval nové, byl upraven naprosto zdevastovaný palác šlechtičen a staré tereziánské křídlo Hradu, kde byla vybudována stálá výstava o Hradu pro školy i dospělé. Také byly opraveny střechy a podobné důležité věci, které sice nejsou vidět, ale jsou nezbytné k jeho záchraně do budoucna. Prezident Zeman se na Hradě příliš nezdržoval a věnoval se spíš zámku v Lánech. Jak se povedly úpravy Hradu a Lán podle Vašich představ jako estéta a umělce? Co byste tam opravil Vy?

MK: K tomu, co jste řekla, dodávám, že z paláců, které jsem získal pro Národní galerii, patřil Hradu pouze Salmův palác. Schwarzenberský palác patřil Ministerstvu obrany. Nemám žádný jasný recept, co na Hradě předělat či ne, jen vyzývám k opatrnosti, maximální citlivosti a úctě k činům předků.

* Hrad je sice krásný a důstojný, ale neměl  by on nebo alespoň jeho okolí ožít a otevřít se i naší veřejnosti, nejen turistům? Vzpomínám, jak byl nedávno pan arcibiskup Graubner po svém přestěhování se do Arcibiskupského paláce na Hradčanském náměstí překvapen, že nikde v okolí arcibiskupského paláce není k dostání nic ke koupi a musel jít až na Pohořelec na tramvaj, aby si po dojetí do Prahy mohl  koupit něco k večeři. Někdejší kancléř Weigl zase chtěl alespoň pro školní mládež zařídit, aby si mohla koupit alespoň limonádu a něco k jídlu, než půjde po dlouhé cestě na prohlídku Hradu, ale nepochodil. Nepovolili to ani jemu. Myslíte si, že by tím Hrad ztratil svoji důstojnost?

MK: Doba za komunismu byla odporná a spousta věcí odumřela. Patřím mezi „nepřátele socialistického zřízení“ a byl jsem odsouzen za „Poškozování zájmů republiky v zahraničí“.  Přesto některé věci měly i tehdy smysl. Bydlel jsem v šedesátých letech na Novém Světě na Hradčanech a Hrad byl samozřejmou součástí života tamních obyvatel. Nijak ho to neponižovalo. Dnes chodí na Hrad jen turisté.

Knížák a modernizace Prahy

* A co úpravy Prahy? Neměla by si zachovávat svoji důstojnost a alespoň v původním románsko-gotickém půdorysu zachovávat spíše svůj barokně-renesanční a goticko-románský charakter a nezahlcovat ho skleněnými domy a mrakodrapy?

MK: Stále říkám, že Praha je výjimečná v tom, že až do roku 1918 nebyla metropolí a tak v ní nedošlo k razantním úpravám, jako bylo proražení bulvárů.  Zachovala si typ barokního města  na románsko-gotickém půdorysu. Přemíra hloupých staveb, které zaneřádily Prahu, je zločinem, který páchá dnešní doba. Vrazit do tradiční ulice skleněnou kostku tak, ja se to někdy děje, je idiotské.

* Neboli podle Vás by zejména v centru Prahy měla být dělána modernizace s citem, aby nebyly úpravy nápadné. Podobně jako to dělal na Hradě například za Masaryka architekt Plečnik. Nebo se mýlím?

MK: Postava Plečnika, kterého zmiňujete, je trochu problematická. Některé jeho úpravy Hradu jsou opravdu trefné, ale například kostel na Náměstí Sv. Jiří se do Prahy nehodí. Když mě bylo asi 6 let, byli jsme s rodiči na návštěvě v Praze. Bydleli jsme v hotelu Flora a několikrát míjeli Plečnikův kostel, který se mi už tehdy nelíbil, do Prahy se mi nehodil. Zajímavé je, že například kubistická architektura Praze nevadí.

 Knížák a státní vyznamenání

* Mají si prezidenti při odchodu dávat vyznamenání? Neměli by se na funkce  prezidenta  spíš dívat jako na svá zaměstnání? Stačí, aby do ní nevnášeli hrubost, plebejskost, nizkost...

MK: Prezidenti si nemají dávat žádná vyznamenání. Vůbec s vyznamenáními je třeba šetřit. Umělci a sportovci by rovněž neměli dostávat vyznamenání. Lepit vyznamenání na prsa svých kamarádů tak, jak to předvedli Havel a Zeman, považuji za trapné. Vyznamenání patří hrdinům. Chtěl bych v této souvislosti zdůraznit, že jsem nikdy nedělal nic kvůli osobnímu prospěchu. Vždy jsem sloužil idejím, někdy až agresivně. 

* Ale pro umělce je jejich činnost spíše posláním než zaměstnáním, byť krásným a lidem opravdu prospěšným. Komunisté jim dávali tituly jako národní či zasloužilý umělec... 

MK: Tituly jsou vždy problematické.

*Jak se vůbec člověk stane umělcem? Říkal jste jednou, že umělec se ve Vás neprobudil, on tam prostě byl. Byl ve Vás zájem o hudbu, básně, kovbojky, malování... Můžete to trochu rozvést?

MK: Na konci svého života jsem došel k názoru, že umělcem se člověk narodí. Umělec nepotřebuje profesní nadání, ale jakousi vnitřní posedlost, která ho naviguje. Nemá cenu to rozvádět.

Knížák a underground

* Za komunistů jste byl znám jako král mániček a 300krát Vás zatkla policie. Jak si to vysvětlujete?

MK: Jednoduše. Vypadal jsem jinak, působil jsem jinak a neskrýval jsem to. Tím jsem se dostával denodenně do problémů. Kam jsem šel, tam mne prostě  sebrali bez důvodu, pouze proto, jak vypadám. Mé dlouhé vlasy jsem neschovával jako řada mých kamarádů, kteří když šli do města, tak strkali vlasy pod límec. Později jsem se dozvěděl, že mně nazývali Králem mániček. Několikrát mě ostříhali. Dozvěděl jsem se, že mě tehdejší prezident Novotný viděl jak jdu přes Hrad a nařídil stříhání. V roce 1972 mě odsoudili za poškozování republiky v zahraničí za můj katalog a výstavu v Západním Německu. Následovaly protesty ze zahraničí. Gustav Husák měl projev v televizi, kde prohlásil, že maluji pornografické obrázky a prodávám je za těžké valuty do ciziny, což byl naprostý nesmysl. Poslal jsem mu telegram, aby se mě omluvil.  

*  Proč jste se se svou skupinou Aktuál nespojil s Plastiky?

MK: Proč bychom se měli spojovat s Plastiky? Aktuál hrál zásadně svůj repertoár, který byl daleko razantnější, než projevy jiných kapel, a to i v zahraničí. Dávno předtím, než Plastici. Ti teprve v roce 1972, po dvou koncertech (kdy hráli s námi jako předkapela), začali pracovat na vlastním repertoáru s texty Bondyho, Koláře a Věry Jirousové. Aktuál naopak vznikl již v roce 1967 a dodnes představuje ten nejhlubší underground. Plastici nebyli příliš původní a proto mne příliš nezajímali. 

Knížák a současné umění

* Pohoršoval jste se, že stále více vidíte růst elitnost v umění. To že má ale kolem nás proudit jako vůně. Jak ale zkultivovat národ, aby to začal také pociťovat? Jak to má běžný člověk poznat?

MK: Nepohoršoval jsem se nad tím, že je umění elitní, naopak, vidím v něm elitnosti málo. Nezáleží na tom, jestli při tvorbě díla použijeme zlato, hlínu, mávnutí ruky nebo myšlenku. Záleží na poselství, které umění předává a které se nám neviditelně zarývá do duše. Umění není k tomu, abychom ho poznávali, abychom se ho učili …. atp….. ale aby ten, kdo umění potřebuje, se mu mohl a uměl otevřít. Vnímat umění se nelze naučit. Před lety jsem napsal: Umění je svědomí národa, je paralelním světem, který odráží vůně a jizvy našich činů. Bez této parity by se lidská společnost asi vyvíjela jinak. (1995)

* V poslední době stále častěji na obrazy píšete vysvětlivky, co mají člověku říci. Svádíte to na to, že nemáte vnitřní trpělivost malovat detailně. Je to ale podle mne skvělý nápad a styl a člověk se pak do obrazu lépe vžije. Ví rychle, co tam má hledat a nemine pak ten nejzajímavější obraz na výstavě, protože mu jako laik ihned neporozumí. Nebylo by dobré, pokud to není uvedeno přímo na obrazech, psát na výstavách pod obrazy, co jimi chtěl malíř říci. Dříve to umělci uměli pojmenovat, ale nyní pověsí auto na zeď nebo rozsypou brambory a co si má člověk pomyslet o tom, co je k tomu vedlo?

MK: Mé texty na obrazech nejsou vysvětlivky, jen narážky na to, co mi poletuje v mozku a co nelze jinými výtvarnými prostředky vyjádřit. Navíc, jak jsem po nemoci uzavřený doma, mám stále blíž a blíž ke slovu jako k zhmotnění mého bytí. Nápisy, verše a hesla se objevovaly na mých obrazech po řadu desetiletí. Pramení to asi z mé posedlosti textem, která se u mě projevovala už od dětství příklonem k psanému poselství. Vydávali jsme samizdaty -  časopis Aktuální umění, noviny Aktual a spousty letáků. Psát o všem čeho jsem se v mé práci dotkl, by nebylo možné. Nejen, že bych to asi nezvládl, nemám k tomu ani chuť. Ocenil bych vážnou diskuzi na toto téma, ale zatím není na pořadu dne. A důležitá byla asi i má společenská role…

Snímky Ivana Haslingerová, revue Fragmenty

Na úvodním fotu je profesor Milan Knížách s celoživotní múzou a chotí Matrií

© Kulturní komise ČR, z.s., 9.2.2023