Místo parlamentní demokracie byl nastolen elitářský systém

Datum 17. listopad 1989 vstoupilo do dějin našeho státu vymaněním se ze života ve zločinném diktátorském komunistickém režimu, který byl největším neštěstím, postihující lidstvo v minulém století. Není divu, že si jeho 25. výročí připomíná celá společnost. Zajímavou rozpravu o tom, co jsme z unikátního zvratu, který nastal v listopadu 1989, dokázali vytvořit, a co se díky tomu děje v naší zemi dnes, pořádala Národohospodářská fakulta VŠE v Praze. Na debatu přizvala hlavního aktéra polistopadových změn, jehož ekonomická reforma převedla naší zemi z komunistického marasmu přímo do moderního kapitalismu, člena Vědecké rady fakulty, profesora ekonomie prezidenta Václava Klause. Ten připomněl, že bychom měli především bojovat proti dezinformacím a proti absenci připomínání pozdějších dekád komunismu. „Píše se jen o zločinných 50. letech, ale chybí pochopení pozdějších dekád komunismu. Bez toho nejde vysvětlit, proč skončil tak klidně. Proč se komunismus rozpadl, ale nebyl poražen,“ uvedl profesor Klaus.    

 



 






 
 

 
 
                     Děkan Národohospodářské fakulty doc. Miroslav Ševčík v debatě s prezidentem Václavem Klausem                        
snímek: Ivana Haslingerová, Fragmenty
 

Jen díky tomu mohla nastat podle něj klidně a lidsky únosná systémová změna jako směsice spontánnosti a konstruktivismu. Díky této směsici nemohl být nikdo, kdo by řídil dál tento proces, a on se mohl vyvíjet jím a jeho kolegy zformulovaným konceptem transformace. Sice proti ní nastaly ostré polemiky, ale nikdo z kritiků nepředložil jinou jasnou alternativu. „Lidé chtěli konec komunismu, svobodu a prosperitu jako na západě, ale víc toužili po volnosti než po svobodě v politickém slova smyslu. Netušili, že bez výkonu a práce západní prosperita není možná. V prvotním nadšení z pádu totalitního komunistického režimu si neuvědomovali, že s transformací politickou musí probíhat ruku v ruce transformace ekonomická, která je složitější, neboť vyžaduje budování nových institucí a zákonů. V šedesátých letech tomu u nás tak nebylo a není tomu tak ani v současné Číně,“ konstatoval prezident Klaus.

Gradualismus je jen absence systémové změny

Spor o šokovou terapii a gradualismus je proto falešný. Gradualismus je jen absence systémové změny. „Americký ekonom Joseph Stiglitz, který ho prosazuje, jen potvrzuje, že ničemu nerozumí. Slovo šoková používá pouze jako ekonomickou nadávku, ne jako ekonomický termín. Je nutné debatu na toto téma prostě odmítnout,“ uvedl Václav Klaus.  

Privatizace firem a celkové ekonomiky jsou naprosto různé věci

Kritici privatizace rádi prvoplánově porovnávají privatizaci provedenou ve Velké Británi a u nás. V Anglii lady Thatcherová privatizovala pouze několik státních podniků do rukou tamních miliardářů. Záměrem bylo očistit podniky tak, aby výnosy z jejich prodeje byly co nejvyšší. My museli privatizovat ekonomiku jako celek, neboli několik tisíc podniků naráz, a miliardáři u nás po komunismu neexistovali. Podniky nebylo komu prodat, a proto musela být provedena privatizace kuponovou metodou, aby každý občan mohl dosáhnout alespoň na několik akcií. Proto nešlo doufat ani ve velké zisky z privatizace kromě toho, že se v budoucnu bude s podniky lépe v soukromých rukou hospodařit. Také to muselo být provedeno co nejrychleji, abychom mohli začít budovat tržní ekonomiku. Je proto důležité si uvědomit, že privatizace jednotlivých firem a celkové ekonomiky jsou naprosto různé věci.  Thatcherová privatizovala 3-4 firmy za rok, my za hodinu.

„Pomocí kupónové privatizace byla v první vlně zprivatizována pětina ekonomiky a byl nastartován úspěšný začátek pro přechod od státem řízené ekonomiky k ekonomice tržní. Záměr byl provést privatizaci co nejlépe a co nejrychleji. Cílem primárním nebyly velké výnosy privatizační. Nikdo neměl kapitál na koupi firem. Pokud to někdo nechápe, je to smutné,“posteskl si pan profesor Klaus.

Kupónová privatizace byl skvělý ojedinělý projekt

Proto byl tak napadán odpůrci nástupu kapitalismu kolem tehdejšího Hradu. Nepochopitelné ale je, že se i mezi profesory ekonomie najdou její zapřísáhlí kritici jako např. profesorka Dvořáková přezdívaná "Vydžusovaná ekonomika".

Výnosy z privatizace rozfrncala Zemanova vláda na „očištění“ bank

Většina podobně smýšlejích ekonomů si již ale uvědomila, že se transformace naší ekonomiky pomocí kupónové privatizace povedla a již se podobnými výroky neztrapňuje. Útočí ale na strůjce  transformace tím, že Klausova vláda rozkradla výnosy z ní. Počítají s tím, že občané mají krátkou paměť a neuvědomují si, že výnosy byly převedeny na socialistické vlády, kterým vydláždil cestu k moci nechvalně známý Sarajevský atentát řízený Václavem Havlem.

"I přesto, že jsem neočekával mimořádné výnosy z privatizace, bylo několik set miliard získáno, tyto výnosy byly uloženy na zvláštní účty a měly být použity na budování dopravní infrastruktury, na zdravotnictví apod. Bohužel po nás nastoupili socialisté a výnosy z privatizace jsme již nemohli použít k důležitým ekonomickým reformám, jak jsme měli v plánu. Výnosy přebrala Zemanova vláda a prohospodařila je na nesmyslnou privatizaci bank. Na očištění těchto bank před jejich prodejem rozfrncala peníze z privatizace,“ uvedl Václav Klaus a pan děkan Ševčík doplnil: „Privatizace bankovního sektoru byla doslova zločinná. K očištění bank bylo použito přes 200 mld. korun a banky byly prodány poté za hubičku. Komerční banku získali zájemci za pouhých 40 miliard, Českou spořitelnu za 20 a o IPB a ČSOB by šlo hovořit hodiny a hodiny. Pro zahraniční investory to byly nejvýnosnější investice, které udělali. Dodnes mají z toho kladné hospodářské výsledky jejich mateřské společnosti.“    

Bezhlavé přejímání zahraničních standardů ubližuje ekonomice

Nechtěli jsme bezhlavě přijímat zahraniční standardy bez stejných ekonomických podmínek i přeto, že to tehdy budilo obrovský odpor u domácí páté kolony. Ukázalo se, že jsme jednali správně. Stačí se podívat na absurdnost standardizace všech zemí eurozóny, která prokazatelně znevýhodňuje ty nejslabší země a zvýhodňuje bohaté. V EU vzrostla zhruba dvojnásobně hlasovací váha Německa a prvních šesti nejvyspělejších zemí. Zůstává nedoceněno, že od 1. listopadu stoupla v EU hlasovací váha Německa z 8 na 16 %, tří největších zemí z 39 na 52 % a šesti největších zemí z 39 na 60 %. 

Je zlé, že přestávají platit ekonomická paradigmata

Nejen ČR ale i západní země opouštějí tržně konformní přístup a dostávají se do zajetí zcestných  regulačních opatření na národní i nadnárodní úrovni. Zpochybňuje se dokonce i soukromé vlastnictví. „Zbyrokratizovaná skupina nikým nevolených eurokratů útočí na základy kapitalismu. Objevují se praktiky nomenklaturních kádrů bývalého režimu. Existuje celá řada obskurních úřadů, které ovlivňují životy tisíců obyvatel svými rozhodováními a nikdo v nich za ně nenese zodpovědnost. Žijeme v zajetí bludného kruhu intervencí státu do našich životů,“ rozhořčil se pan děkan Ševčík. Dodal ale, že i přes tyto výhrady se objektivně máme podstatně lépe než za komunismu: „Plánovitě a stranicky řízená nedostatková komunistická ekonomika byla vysoce neefektivní ve srovnání s tržní ekonomikou. Nemáme se hůř, než jsme se měli. Kromě mléka si pořídíme za průměrnou hodinovou mzdu více a to nepostihuje současnou vyšší kvalitu zboží. Pouze vejce, chleba a ještě některé komodity od roku 2010 zdražily. Transformační proces proběhl u nás jednoznačně nejúspěšněji ze všech zemí. Roční míra inflace byla u nás nejnižší ve všech obdobích. Míra nezaměstnanosti byla a je u nás dlouhodobě nejlepší. V Polsku a na Slovesku je dokonce dvojnásobná. Vývoj HDP zvládla v letech 1991-95 naše ekonomika rovněž dobře, až od roku 2008 nedosahovala růst. Věřím, že nebude platit „Proletáři všech zemí, spojte se u vyjedeného krámu!“, ale že si uvědomíme, že individuální svoboda je to nejdůležitější, co člověk má, a že za její zachování budeme bojovat.“

Naše sociálně zelená ekonomika ztratila víru v trh, proto od roku 2008 neroste

Víra pana docenta Ševčíka je milá, ale je otázkou, zda nezůstane jen u ní. V naší sociálně zelené ekonomice nastalo oslabování důvěry v trh a zesílila nárokovost proti výkonnosti. Ekonomický růst díky tomu nedosáhl stále růstu v roce 2008 (16. 8. 2006 - 8. 5. 2009 byl premiérem Mirek Topolánek). „Je smutné, že z hlediska kupní síly našich mezd se ČR sesunula na 26. místo ze všech zemí EU. A to i přesto, že jsou tam země s nižším HDP na hlavu. Je to díky intervenci ČNB, kterou pokládám za chybnou věc stejně jako před rokem. Nejvíce nás to poškozuje v mezinárodních srovnáních. Je to špatně,“ obává se profesor Klaus a dodává: „Nemám ambice radit Ministerstvu financí, jaké kroky by mělo učinit, aby se česká ekonomika dostala z nerůstu. Když jsme ale zahajovali v devadesátých letech transformaci, přísahali jsme na vyrovnané rozpočty. Když přišla Maastrichská smlouva s povoleným 3,5procentním deficitem rozpočtu, mávl jsem rukou, protože tak vysoké číslo bylo pro nás v té době nemyslitelné. Vůbec nás nenapadlo, že bychom někdy tak hluboce klesli a narazili na takovou hodnotu. Bylo to tehdy, a je to i dnes pro mne nepochopitelné a měli bychom se k tomu vrátit. Nechápu, proč nebyl proveden opravdový řez do rozpočtu.Úspory je nutné hledat na výdajové, ne na příjmové stránce. To neradím, to je imperativní věc!“

 Obrovský problém společnosti je, že byl nastolen elitářský systém

„Netrápí mne samoná existence elit. Trápí mne, že přes obrovský souboj s elitářstvím v čele s presidentem Havlem nezvítězila parlamentní demokracie, ale elitářský systém. Trápí mne, že soudcokracie a mediokracie mají větší sílu než volené parlamentní strany. To, že se ztratily strany, je systémový problém. Netýká se to jen ODS, i sociální demokracie je jinou stranou, než byla. Strany nepřežily ten obrovský atak Václava Havla, aby vládli místo nich jeho kamarádíčkové z různých spolků. Jsem smuten, že jsme prohráli. To je obří problém naší současnosti,“ posteskl si Václav Klaus.

Základní a naprosto klíčový ekonomický parametr je měnový kurz

Měnový kurz je základní a nejdůležitější ekonomický parametr nesouměřitelný se všemi dalšími. Je naprosto klíčový. Jasným dokladem této poučky je situace v EU, kde byl zvolen špatně nesmyslný jednotný kurz pro všechny země eurozóny. Pro severské byl nesmírně měkký a jejich ekonomiky tudíž rostou, jižní země se ve tvrdém kurzu doslova topí.

„Nejtěžším rozhodnutím po listopadu 1989 bylo stanovit dobrý kurz, který byl předpokladem, aby koruna byla devalvována na rozumnou úroveň. MMF chtěl, abychom korunu devalvovali nesmyslně a hloupě moc. Požadoval 40-45 korun za dolar, Waltr Komárek zase proslul výroky že marka bude za 7 Kčs a dolar za deset korun,“ zavzpomínal Václav Klaus,  který se tehdy jako ministr financí těmto tlakům vzepřel a stanovil kurz koruny na 28 korun československých za dolar. MMF nebyl od jiných zemí na taková neuposlechnutí zvyklý. Vyslal k nám misi MMF, aby Klausovu revoluci potlačila,  což se nepodařilo žádné jiné zemi na světě. Ten ale nepovolil a čas ukázal, že jeho rozhodnutí bylo správné, kurz vydržel prakticky stále a liberalizace cen proběhla bez vážných výkyvů na rozdíl od jiných zemí. 

© Kulturní komise ČR