Václav Klaus: "Slovo nacionalismus nepoužívat neutralisticky!"

 Každý průměrně vzdělaný člověk ví, že český básník, prozaik, dramatik, publicista a politik Viktor Dyk (31.12.1877 –14. 5.1931) byl literárním mluvčím sebevědomého češství, nebo, chcete-li, hrdého českého vlastenectví, na pozadí svých veršů: „Opustíš-li mne, nezahynu, opustíš-li mne, zahyneš.“ Díky vymývání mozků mladé generace europejstvím, vedoucím k odnárodňování vlivem politiky Evropské unie, není ale bohužel již mnoha mladým lidem jasné, co to vůbec národ, natož pak češství je. Porozumět Dykovu tvůrčímu odkazu znamená proto pochopit od základu problém malého národa a různá pojetí české dějinné filosofie. I když češství ztratilo svou obrozeneckou výlučnost, neztratilo svůj reálný obsah a naléhavost. A protože jak cizí, tak dokonce i naši současní prounijní politici se snaží o vymazání tohoto pojmu z hlav našich občanů, musí o něj každý z nás bojovat v sobě samém. K tomu je velmi důležité seznamovat se s jeho významnými představiteli, mezi něž patří na jednom z prvních míst i Viktor Dyk, jehož literární dílo je mimořádně bohaté a obsáhlé: psal lyriku, básnické skladby, satiru, povídky, romány, fejetony i literární kritiky, překládal, byl novinářem, reagujícím na denní politické události. Napsal tisíce článků, glos a polemik. Jeho vlastenectví se neprojevovalo jen literárně, ale i aktivní účastí v politickém životě, po vzniku samostatné Československé republiky vykonáváním poslaneckého a posléze senátorského mandátu. Vším, co napsal a pronesl, se jako červená nit vinou úvahy nad vztahem národního a všelidského, vlastenectví a evropanství. Je proto velmi záslužné, že Centrum pro ekonomiku a politiku (CEP) uspořádalo u příležitosti osmdesátého výročí Dykova úmrtí odborný seminář.

„Když jsem dostal knihu Josefa Tomeše Viktor Dyk a T. G. Masaryk, zhltl jsem ji jedním dechem a řekl si, že musíme Dykovi věnovat jeden ze seminářů CEPu. Navíc jsem si uvědomil, že v letošním roce uplyne osmdesát let od jeho smrti, což byla další motivace k uspořádání tohoto semináře,“ uvedl prezident republiky Václav Klaus seminář k uctění Dykova literárního i myšlenkového odkazu.

Zamyslíme-li se nad kořeny Dykova hluboce prožitého vlastenectví, musíme se vrátit do doby, kdy je člověk nejcitlivější na dění kolem sebe, do doby jeho dospívání. Zjistíme, že jako dvacetiletý student právnické fakulty české univerzity v Praze byl bezprostředním svědkem bouřlivých událostí konce roku 1897, které ho ovlivnily na celý život. Na přelomu listopadu a prosince 1897 se totiž stala Praha pro Čechy politickým bitevním polem ponížených Čechů a arogantních Němců v Rakousko-Uhersku. Vláda ministerského předsedy Kazimíra Badeniho, jež prosadila jazyková nařízení zrovnoprávňující češtinu s němčinou v tzv. vnitřním úřadování musela v důsledku hněvivého odporu německých šovinistů odstoupit a s ní padla i uvedená jazyková reforma. Pražští němečtí studenti rozjařeni proudy piva táhli na Václavské náměstí. Chovali se, jako by v Čechy byly součástí Německé říše a ne Rakousko-Uherska. Češi naopak byli pádem Badeniho rozhořčeni a na Václavském náměstí se strhla bitka. Létaly kameny a blyštěly se policejní šavle. Nepokoje byly tak vážné, že vláda musela povolat na pomoc dragouny z Brandýsa, a když ani to nepomohlo, vyhlásila 2. prosince 1897 výjimečný stav. Soudy byly přeplněné, okna rozbitá. Němci brali český jazyk jako útok na svou národnost a naopak Češi ten německý. Česko-německý národnostní svár v Rakousko-Uhersku se naplno rozhořel a  zůstal trvalou součástí vnitropolitické reality monarchie až do roku 1918. Dobový český intelektuální život ovládal kriticismus. U starší, životem zkušené generace se projevoval jako positivismus, ale většina mladé, dosud nezakotvené generace měla sklony k nihilismu a dekadenci, k relativizaci až popírání všech doposud uznávaných hodnot. Zdynamizovaná společnost vyvolala u mladých lidí až nečekaně silnou silnou negaci, kterou snad nejlépe vystihuje úryvek z Dykovy básně:

„Rád nemám hluk a nezvykl jsem tichu,

pravdy jsem sok  a lež je sokem mým.

Jsem mlád – přec však něčeho se bojím,

 co v dlouhých nocích se mi zjevuje.

Tak uprostřed své generace stojím:

Duch, který neguje…

Jsem nedůvěřiv k svojí nedůvěře,

má skepse samu sebe užírá.

Propast zřím dole, kombinuje, měře,

Duch, který popírá.“

Dyk se v té době stal jedním ze zastánců českého státoprávního programu v  Rakousko-Uhersku a od jeho publicistické obhajoby se posléze dostal až k aktivní politické činnosti. Roku 1911 se stal členem České strany státoprávně pokrokové, za niž vzápětí kandidoval na pražských Královských Vinohradech do poslanecké sněmovny vídeňské Říšské rady.

„Devadesátá léta devatenáctého století byla pro Dyka a jeho mladé vrstevníky překotná a přelomová. Zasáhl je nápor společenského modernismu, evokující četné otázky sociální, kulturní i politické. Těžce pociťovali limity malého národa a toužili po něčem, co by je strhlo a  překonalo jejich skepsi. Mnozí z nich našli zakotvení v českém nacionalismu, který měl jiné kořeny a jiného ducha než nacionalismus německý. Čechové nikdy neusilovali o vyhlazování jiných národností a nacionalismus u nich nepřešel v šovinismus, “ uvedl profesor Robert Kvaček z Filosofické fakulty Univerzity Karlovy.

Velký vliv na Dykovo dílo měla první světová válka. V předvečer války se střetává jeho vize vysněného národa s krutou realitou české malosti, což ho přivádí až k zoufalství. Má na vybranou buď rezignovat, nebo vše nízké kolem sebe vykoupit tím, že bude dál věřit v budoucí národní velikost. Vybral si druhou možnost. Proti válečné vřavě a nejistotě klade Dyk jistotu národního ideálu. Došlo to tak daleko, že začal dokonce toužit po válečné katastrofě ve víře, že zničí nenáviděný zaběhnutý pořádek a stávající poměry Rakousko-Uherska. Dá se říci, že jeho vlastenectví vyrostlo ze zoufalství nad soudobou českou společností pod habsburskou nadvládou a s nedostatkem ideálů.

Přestože na jedné straně Dyk toužil po katastrofě, válka ho nakonec naplňovala hnusem a připomínala mu smrduté stoky se stínem Jidáše. Jestliže byl před ní snílkem o ideálním národě, tak válka tento jeho pojem národa umocnila přímo v mystickou vyvolenost, kde "z mystických keřů k nám mluví Bůh". Doufal, že v této zemi vyvolené žije žena, z níž vzejde mesiáš, jenž svou obětí vykoupí hříchy minulé malosti české. A protože on sám nemůže být Spasitelem, chce být alespoň Ukřižovaným. Začal se tudíž velmi konkrétně podílet na protirakouském odboji.  V letech 1916–1917 byl vězněn ve Vídni. Z této doby pochází jeho snad nejznámější báseň Země mluví s již citovaným závěrečným veršem „Opustíš-li mne, nezahynu, opustíš-li mne, zahyneš.“

„Po slovech profesora Kvačka, že devadesátá léta devatenáctého století přinesla nápor modernity, jsem si uvědomil, jak lacino s tímto pojmem v každé době zacházíme! Další otázkou je, zda může být něco jiného než národní stát. Bude to ještě stát nebo nestát nebo dokonce antistát?“ reagoval na přednášku profesora Kvačka pan prezident.

Po skončení války zmizelo Dykovo válečné očekávání ideálu samostatného státu, který se stal realitou. Přesto nad národní ideu neznal Dyk vyšší cíl. V národě a v úsilí po rozhodných činech v boji za něj nalezl vrcholnou hodnotu a  smysl života. Roku 1918 se dočkal naplnění svého snu o samostatném národu. V Národních listech to oslavil básní Píseň noci 29. října, v níž ale již tehdy projevil obavy z toho, zda české elity budou schopny uhájit dobytou národní samostatnost: „Ne na svůj zájem, ale na budoucnost hleď v moři krve prolité.“  Aktivně se podílel na založení Československé národní demokracie, za niž potom působil nejprve jako poslanec, od roku 1925 jako senátor v Národního shromáždění, kde se bil za ideu národního státu jako lev. Na senátní schůzi neváhal říci památnou větu: „Spíše snesu myšlenku, že zbraní, kterou jsem dal k disposici státu, bude použito proti mně, než myšlenku, že stát je mou vinou bezbranný, neboť nad ideu národní není větší cíl.“ Jeho postulát, že věci národa je třeba podřídit všechny ostatní zájmy, vytvářel měřítka, která jako by nebyla z tohoto světa, přičemž nedosažitelnost tohoto ideálu byla pro něj zdrojem napětí a budila v něm skepsi. V konfrontaci s realitou si uvědomoval stále více, že není možné na politiky klást požadavky jako na antické hrdiny, a byl zklamán ve svých romantických představách Ve prospěch národního státu bojoval přímo donkichotsky, umíněně, urputně proti všem, kteří smýšleli jinak. Dyk byl prostě duchem, jehož živlem byla bouře.

V politickém spektru první republiky zastupoval Dyk nacionální pravici. Patřil mezi nejvýraznější odpůrce tzv. hradní politiky, reprezentované především T. G. Masarykem a Edvardem Benešem. Odmítal politiku socialistických stran a kritizoval politický realismus prezidenta Masaryka, utlumující národnostní zápas, který je třeba podle něho vésti tvrdě a nekompromisně. Prosazoval koncepci národního státu s politickou dominancí Čechů a nelíbila se mu Masarykova smírná politika vůči českým Němcům. Proto vystupoval proti Masarykově humanitě, kterou pokládal za příliš abstraktní a pasivní, a varoval, že je politická scéna roztříštěna, a nehájí tudíž dobře národní zájmy. Dá se uzavřít, že od svého mládí až do konce svého života vedl s Masarykem neustále spor o hierarchii národního a obecně lidského a vyčítal mu, že pod jeho vlivem se podceňuje důležitost vlastenectví, které bylo hybnou silou pro vybudování samostatné republiky, v jejímž čele stojí.

PhDr. Josef Tomeš z Masarykova ústavu a Archivu Akademie věd ČR připomněl slova, jež Dyk v roce 1929 mimo jiné napsal v obsáhlém polemickém dopise prezidentu Masarykovi: „Proč adresovati do našich řad výtku šovinismu, kde jsme byli pouze nacionalisty? Šovinism je karikatura nacionalismu, jako je nesnášenlivá bigotnost karikaturou nábožnosti. … Šovinismus je nekritické zbožnění vlastního národa, touha podříditi mu všechny ostatní. Nacionalista miluje svůj národ , šovén nenávidí ostatní nebo jimi pohrdá. Hypertrofií trpí nacionalism německý, ale nacionalismus český po říjnu 1918 trpí spíše atrofií. Příčinou této atrofie je tvrzení, že národní idea byla naplněna vznikem republiky, a že se tudíž vyžila. Není tomu tak; udržovat republiku jako československou není menší úkol, než jí dosíci.“ Tomeš dále rozvedl, že Dykův nacionalismus vyvěral z pocitu ohrožení českého národa ze strany Němců a byl nesen výrazným mravním imperativem.

Dyk psal vždy o svých pocitech, psal o sobě a často obžalovával i to, co toužil milovat. Toužil po lásce, a dělal vše proto, aby nemohl být milován pro svou sžíravou ironii a sarkasmus. Ironie a rozum mu bránily cele se odevzdat, proto ani nepsal poesii milostnou. Jeho jedinou láskou byl národ, jeho vášní sen o národní povinnosti. Tomu podřizoval veškeré své boje, aby se jeho sen za každou cenu změnil v realitu. To však neznamená, že si nenašel v reálném životě čas na ženy. V roce 1928 se po sedmadvacetileté vážné známosti se spisovatelkou a novinářkou Zdenkou Háskovou.

Někteří badatelé se zamýšlejí nad tím, zda politická angažovanost neodváděla Dyka od literární tvorby. Podle doktora Tomeše tomu bylo spíše naopak:

„Politická aktivita znamenala pro básníka stálý zdroj inspirace. Jeho dílo z velké části vzniklo z hlubokého prožitku dobových, dnes už namnoze zcela zapomenutých zápasů, ale přitom zůstává ve svém poselství nadčasové. Snad proto, že mnohé skutečnosti a jevy, na něž reagovalo, jsou v českém prostředí kontinuální a stále se v různých mutacích opakují… Pan president mi po přečtení mé knihy Viktor Dyk a T. G. Masaryk příznačně napsal, že je kouzelné sledovat, jak jsou ty naše domácí diskuse za posledních 120 let pořád stále stejné. Proto bychom se měli nad některými Dykovými apely zamyslet i dnes.““

Docent Jaroslav Med z Katolické teologické fakulty University Karlovy si všiml Dykova zájmu o metafyziku. Podle něho spíše než k politice vedlo vše Dyka k metafyzice. Chtěl překonat trpkost své skepse, že nic kromě smrti není absolutní, a proto se dovolával i duší mrtvých.

„Dyk byl přesvědčen o sepětí duší živých s mrtvými tak, že duše živých jsou dotvářeny odkazem mrtvých. Poslušnost mrtvým považoval za základ tradice,“ uvedl docent Med

Rovněž doktor Tomeš souhlasil, že Dyk měl v sobě něco, co hraničilo s transcendentnem, neboť mimo jiné předjal i svou vlastní smrt:

„Dyk zemřel na srdeční mrtvici při koupání v Jaderském moři u ostrova Lopudu nedaleko Dubrovníka. V této souvislosti je často připomínáno téma moře, od mládí se často opakující v jeho poesii, a zejména  jeho báseň Soumrak u moře ze sbírky Devátá vlna, v níž jako by zaznívala předzvěst blížícího se vlastního skonu…Dyk byl ovšem nadán i podivuhodnou politickou intuicí, s níž dokázal nahlédnout daleko za obzor přítomného hemžení a vytušit mnohé, co se až po letech naplnilo.“

Na vize nabírající na sebe řadu metafyzických prvků u Dyka poukázal i docent Jiří Brabec z Masarykova ústavu a Archivu Akademie věd ČR. Upozornil, že podobným vývojem procházel i básník S. K.  Neumann:

„Oba umělci prošli dekadencí, oba oslovil německý filosof Friedrich Wilhelm Nietzsche a oba hledali jako individualisté nekonformní spočinutí. Neumann nalezl vazby individua v komunismu, Dyk vysvobození z prázdnoty moderního člověka nalezl v nacionalismu. Ideál nacionalismu u něj nabývá až podobu ideologie,“  uvedl docent Brabec

"Pocit ze zhroucení duchovního světa, jako má docent Brabec, máme mnozí. Duchovní svět ovšem neobsadila politika, ale média. Politici potřebují být kritizováni za miliony věcí, ale ne za to, že chtějí obsadit duchovní svět české politiky, tyto ambice nikdo z nich nemá. To od nich opravdu nehrozí (úsměv). Pocit zoufalství z novinových zpráv sice máme, ale je také třeba se podívat na intelektuálně vědní sféru, jestli se o prosazování svých myšlenek důsledně snaží. Po roce 1989 jsme si my ekonomové opakovaně říkali, že kdyby nás nevynesla situace do politiky, tak bychom jako páni profesoři psali jednu knihu za druhou. Chtěl bych vidět masu knih a složitějších textů zde přítomných pánů historiků, které vyšly jinde než ve sborníku Masarykova ústavu ve 150 exemplářích. Já jejich hlas ve veřejném prostoru neslyším. Svými akademickými tituly k tomu mají veřejný status a prosím je, aby ho uplatnili i ve veřejné diskusi, využili své autority a pokoušeli se ji přenést na vyšší úroveň. Pocit ze zhroucení duchovního světa není jen v důsledku útisku intelektuálů zlými politiky a médii, ale i v důsledku pasivity této skupiny lidí," reagoval Václav Klaus na slova docenta Brabce, že duchovní svět obsadili politici a nikdo z novinářů nenapíše určitě celostránkový článek v den Dykových narozenin, jak by si to tato osobnost zasloužila.

Jestliže se ještě při představě, že naši politici chtějí obsadit prostor duchovního světa, pan profesor Klaus usmíval, pak při připomínce o užívání slova nacionalistický a nacionalismus se opravdu vážně rozzlobil:

 „Jsem velmi nesvůj z toho, s jakou lehkostí páni historici používají slovo nacionalismus a nacionalistický. Jsem zvyklý rigorózně uvažovat, a tady je najednou obranný nacionalismus, integrální nacionalismus a pak nevím jaký další. Zásadně s tím musím nesouhlasit. Je to strašný omyl takto neutralisticky používat slovo nacionalismus. Nesouhlasím s vysvětlením docenta Brabce, že pojmy nacionalismu a fašismu jsou interpretační a nikoliv normativní. Nepomůže ani argumentace doktora Tomeše, že Dyk ho považoval za neurčité slovo, které je třeba naplnit konkrétním obsahem. To je nesmysl. Stejný, jako že existuje mnoho komunismů. Komunismus je jen jeden a neměnný! Nacionalismus je až příliš určité slovo a jeho náplň nelze smazat nějakým našim vysvětlováním. Je dávno našimi občany okupováno jasným způsobem a je marný boj zbavit se okupování tohoto slova veřejností. Nikdo s ním proto nesmí nakládat tak, jak bylo zde používáno.

To je nemožné! To není povoleno! To musí být zakázáno!  

MOC PROSÍM SLOVO NACIONALISMUS TAKTO NEUTRALISTICKY NEPOUŽÍVAT!“ 

A protože právě tato poznámka pana prezidenta vzbudila v kuloárech největší debatu, a jak jsem zaznamenala, tak většina jí pochopila chybně, dokonce mnozí tak, že pan prezident Dyka za jeho nacionalismus odsuzuje, protože je u něho fašistou, a ani historiky si nedá vysvětlit, že slovo nacionalistický neznamená nacistický, pokládám za nutné vše uvést na pravou míru:

Období života našeho národa v totalitních diktaturách nacismu a totalitárním socialismu se neodrazilo jen v tom, že se stále většina občanů bojí zvednout hrdě hlavu a říci hrdě: „Já jsem Čech!“ To se, doufejme, v dalších generacích napraví. Co se ale již asi nedá nikdy do pořádku, je zakořeněná špatná lingvistika v hlavách našich občanů. Totalitním diktaturám totiž vyhovuje překrucování některých pojmů a díky tomu se jim podařilo do hlav svých poddaných vměstnat špatné chápání významu po staletí používaných slov tím, že změnilo význam jejich použití. Podařilo se jim zneužít ve svůj prospěch lingvistiku. (Lingvistika se skládá ze syntaxu, sémantiky a pragmatiky, přičemž sémantika je nauka o významu jednotlivých slov, syntax se zabývá vztahy mezi jednotlivými slovy a pragmatika se zabývá vztahy mezi slovy a jejich uživateli.) V poslední době se to týká zejména pojmu nacionalismus versus nacismus, levicový extrémismus versus pravicový extrémismus a velenesmyslu o tom, že se tyto stýkají v jakémsi bludném kruhu, jakož i dalších lží, jako například, že existuje několik komunismů. Proto si myslím, že je, byť hodinu po dvanácté, nutné uvést v odborné veřejnosti tyto pojmy na pravou míru a běžně jich raději nepoužívat, nechceme-li někomu ublížit, a nahradit je jiným slovem.

Zneužitím chápání významu těchto po staletí existujících slov naprosto jinak, než byl jejich původní význam, bylo v období totalitních režimů nacismu a totalitárního socialismu, jimiž naše země prošla, vždy velmi vážným problémem. V poslední době bohužel opět nabývá na významu, a to zejména proto, že jejich překroucené používání z dob těchto předchozích režimů vyhovuje současné protinárodní politice Evropské unie, jež chytře využívá toho, že naše společnost díky prožitým létům v nacistické a komunistické diktatuře má zkreslené významy těchto slov v sobě již natolik zakořeněné, že je naprosto marná snaha některých vědců a odborníků na historii a sémantiku vysvětlovat na odborných seminářích jejich exaktní význam. Nezbývá proto, než se podřídit realitě a poprosit tyto odborníky, aby pro jejich původní významy začali používat nová slova, protože jinak mohou ublížit mnoha velikánům našich dějin a také mnoha současným spisovatelům a politikům. Jde zejména o slova nacionalismus a vlastenectví. A toto měl zřejmě pan profesor na mysli, když se zlobil, že těmito, národem tak negativně chápanými slovy, tak plýtvají. Pokud budou o Dykovi psát jako o nacionalistickém politikovi, budou mu v očích veřejnosti, která toto slovo chápe jinak než oni, zbytečně ubližovat, a to je velká škoda. Pojem nacionalismus používat jako kladné hodnocení kohokoliv je, bohužel, v současné době na škodu.

A pokud již je na odborných přednáškách historiků nezbytně nutné slovo nacionalismus použít, tak by měli vždy přesně vymezit souvislosti, s jakým dějinným obdobím a s jakým státem o tom kterém nacionalismu hovoří. Jinak totiž chápali pojem nacionalismus naši národní buditelé ve vztahu k českému národu pod útlakem Habsburků, jinak Němci v dobách Hitlera. Český nacionalismus znamenal lásku ke svému národu, ale nikdy v dějinách nechtěl okolní státy vyhladit a počeštit, tedy omezovat jejich suverenitu. Naopak německý svou lásku k německému národu se snažil promítnout přes hranice svého státu vyhlazením okolních národů či jejich poněmčením. Německý nacionalismus přešel v šovinismus neboli ve víru v nadřazenost vlastního národa, hlásání nacionální výlučnosti a rozněcování nenávisti k jiným národům. A tento rozdíl si naši občané díky masáži tisku neuvědomují.

Šovinisté obvykle vše řeší konfliktem, ve vyšší politice válkou, zatímco naši občané si zafixovali, že ho tak řeší nacionalisté. A nejde to ze dne na den napravit. Proto je lépe se tomuto slovu vyhnout, protože občanům pojem šovinismus splynul s nacionalismem, a není nic platné vysvětlovat, že nacionalismu se obecně přiznávají veskrze kladné rysy, jako je schopnost jedince nezištně napnout své síly na zušlechťování různých stránek jeho národního společenství, činný vztah k širší komunitě vůbec nebo soutěživost mezi národy vedoucí zpravidla k rychlému zvýšení civilizační a kulturní úrovně.

Není nic platné vysvětlovat lidem, že nacionalismus je úzce spjat se vznikem národních států, mimo něž by klasická občanská společnost evropského typu a s ní související demokracie v podstatě nebyly možné. Není nic platné, že v prostředí Evropy, například v rakouském mocnářství, národní hnutí šla ruku v ruce s hnutími za politickou a sociální emancipaci a za demokratické uspořádání společnosti. A to nemám na mysli pouze vznik samostatné Masarykovy republiky a  parlamentarismus, ale například i revoluci v roce1848, ústavu, reformy školství, spolkový život po roce 1860. Nic naplat, že nacionalismus se v 19. století šířil v souvislosti s formováním národního uvědomění a snahami o národní nezávislost u nesamostatných etnik Čechů, Slováků, Basků, Poláků, Indů, Brazilců a dokonce i u dávno svébytných národů, obývajících vlastní suverénní státy, často světové mocnosti, tedy Francouzů, Britů, Japonců, Američanů, a že posiloval vnitřní politické a ekonomické úsilí uvnitř jednotlivých států v zájmu hospodářsky předstihnout ostatní soupeřící státy rozvojem průmyslu, vědy a dopravy.

Díky prožitým letům pod německým nacismem, který zneužil původně slušného pojmu nacionalismus (národovectví) ke své propagandě, je považováno slovo nacionalismus jako nejen hanlivé, ale přímo zločinné a naše společnost proto chápe každého, kdo je označen jako nacionalista velmi negativně. Toto chápání hraje navíc velmi do noty Evropské unii v jejím boji proti pojmu národní stát, který nacionalisté chtějí zachovat. Nic platno, že nacionalismus byl v době svého vzniku v 18. století chápán jako patriotismus čili vlastenectví vztažené k územnímu a politickému celku. Nic platno, že nacionalismus byl založen na pojmu národ a národní identita. Nic platno, že není nic špatného na pojmu, který staví na vědomí příslušnosti občanů ke svému národu. Tak jako se to stává mnoha filosofiím a velkým myšlenkám, tak i nacionalismus byl zneužit k formování a obhajobě totalitních ideologií jako perónismus, frankismus a u nás nechvalně známý a zrůdný nacismus.