Svatý otče, hodně sil na psaní krásných knih při zvuku Mozartovy hudby, tak zněl nadpis článku, v němž jsme se loučili s největším teologem na papežském stolci Svatým Otcem Benediktem XVI.
Svatý otče, hodně sil na psaní krásných knih při zvuku Mozartovy hudby (http://www.fragmenty.cz/archiv/iy099470.html), tak zněl nadpis článku, v němž jsme se 11. února 2013 loučili s největším teologem na papežském stolci Svatým Otcem Benediktem XVI. Toho dne mnoho z nás věřících na celém světě doslova zkamenělo při zprávě, v níž oznámil rozhodnutí velké důležitosti nejen pro jeho osobní život, ale pro život celé katolické církve. Nikdo totiž nemohl při jeho obrovském nasazení a vitalitě, s jakou se právě tehdy pustil do obnovy katolické církve, uvěřit oficiálnímu zdůvodnění, že "jeho síly z důvodu pokročilého věku již nestačí na náležité vykonávání náročného úřadu a že koncem února rezignuje ze zdravotních důvodů". Právě roku 2013 vyhlásil, že Rok 2013 je "Rokem víry" na počest věrozvěstů sv. Cyrila a Metoděje a bylo jasné, že chce ve svém úsilí pokračovat naplno. Všichni věřící včetně J. Em. kardinála Dominika Duky, OP se tehdy těšili na jeho návštěvu Velehradu při Cyrilometodějských slavnostech. Místo toho byl 28. února 2013 ve 20 hodin uprázdněn papežský stolec pro jeho nástupce a tím byla ukončena jedna z epoch, v níž ještě zněly varovné hlasy nad chybným směřováním současného globalizovaného světa. Benedikt XVI. byl totiž nejen velmi vzdělaným duchovním pastýřem, ale i jedním z velice významných světových státníků, který zastával konzervativní přístupy k životu podobně jako náš prezident Václav Klaus, který odešel takřka symbolicky z funkce 7 dní po něm.
Co se stalo? Kdo přinutil bývalého německého kardinála JOSEFA RATZINGERA k odchodu? Kdo měl zájem, aby v čele církve nestál konzervativní, charismatický vzdělaný teolog, který nechtěl nechat rozbít její dvoutisíciletou strukturu?
Papež Benedikt XVI. žehná 3. února 2013 věřícím při modlitbě z okna své pracovny na Náměstí svatého Petra ve Vatikánu.
Takové myšlenky se honily tehdy člověku hlavou. A postupně se začínala opona zvedat a vše do sebe zapadat: Základním dilematem, s nímž se zjevně nedokázal vzdělaný hlavní vatikánský teolog a ideolog papež Benedikt XVI. vyrovnat, byl jeho postoj k Druhému vatikánskému koncilu (1962–1965), lépe řečeno k neomarxistickým modernizačním hnutím v katolické církvi Opus dei, Charismatici či Focolare, která tento koncil postupně zcela ovládla a prosadila šokující změny v katolické církvi. Chtěl sice více přiblížit katolickou církev moderní společnosti a podporoval zpočátku záměr papeže Jana XXIII. svolat v roce 1961 Druhý Vatikánský koncil, který by se zamyslel nad tím, jak přizpůsobit katolickou církev modernímu světu. V průběhu koncilu však Jan XXIII. zemřel a jeho nástupce Pavel VI. koncil dokončil se závěry odpovídajícími atmosféře liberalismu, sexuálních revolucí a pedofilních skandálů "moderních" šedesátých let.
Ještě v průběhu koncilu v roce 1964 schválil Pavel VI. stanovy nejnebezpečnějšího a nejvíce se prosazujícího neomarxistického hnutí Focolare, čímž mu zajistil velkou sílu. Hnutí se začalo rychle rozšiřovat a jeho členy jsou mnozí vysoce postavení církevní činitelé, zejména biskupové. Hned v roce 1965 vyrostlo v italském Loppianu první focolarínské městečko s domy, školami a podniky s 800 obyvateli ze 70 národů a v současné době je podobných městeček dvacet na všech kontinentech. Stala se z něj jakási sekta uvnitř katolické církve. Kdo by také mohl protestovat proti hnutí s tak krásným názvem jako Focolare znamenajícím italsky rodinný krb, ohniště? A což teprve jeho druhý název znějící ještě víc působivě a krásně Opera di Maria, Dílo Mariino. U nás v něm působil například se zápalem Miroslav Vlk a členem je moravský arcibiskup Jan Graubner. I přes krásná slova má ve skutečnosti Focolare sloužit prosazování ekumenismu, neboli ve snaze postavit katolickou církev na stejnou úroveň s jinými církvemi. V Evropě má spojit katolickou církev s evangelickou. V Německu v jeho městečkách již žijí focolaríni společně s luterány!!!
Jedním slovem, závěr koncilu byl pro katolickou církev zdrcující
Končil drastickými zásahy do liturgie a dokonce i Písma svatého - vznikly nové překlady Bible pro konzervativní protestanty nebo západní kalendář v pravoslavných církvích. Je jasné, že vzdělaný teolog Ratzinger velmi silně cítil, že se rozkymácelo vše, na čem dva tisíce let katolictví stálo a uvědomil si tragické důsledky, jež pokoncilní modernistická hnutí v církvi mezi věřícími mohou způsobit, snažil se je brzdit. To vyvolalo u církevních modernistů, mezi nimiž bylo mnoho německých biskupů, takřka zuřivý odpor a i když ve Focolare je sdružen pouze zlomek představitelů katolické církve, média jim dávala a dodnes dávají výsadní právo reprezentovat katolickou církev a na nezasvěcené atheisty působí tito lidé jako její výhradní moudří představitelé. V čele tohoto ničivého procesu stáli tehdy zejména němečtí biskupové, kteří předpokládali, že Josef Ratzinger, který byl zpočátku myšlence Jana XXIII. přizpůsobit katolickou církev modernímu světu nakloněn, dovede po zvolení papežem rozložení zastaralé katolické církve do zdárného konce. Po smrti Jana Pavla II. se proto zasadili o jeho zvolení, pokládali jeho postoj proti jejich temnému hnutí Opus dei za zradu a začali ho vláčet médii za nejrůznější nesmyslné skandály. S pohrdavým odporem okatě ignorovali jeho papežská rozhodnutí a naléhání týkající se záchrany alespoň částí liturgie, srdce katolictví. Nakonec byl jejich spiknutím, které z něj učinilo v médiích bezmocného vysmívaného starého naivku, papež Benedikt XVI. přinucen k rezignaci.
V moderní době se již holt nepřibíjejí křesťané na kříž, jejich poprava probíhá pohodlně virtuálně stejnou mediální štvanicí stejně jako u mnohých politiků. Díky mediální nedůstojné štvanici se nakonec stal tento intelektuál a nepochybně Bohu hluboce oddaný papež novodobým mučedníkem jako mnoho jeho předchůdců v čele se svatým Petrem. A to jen proto, že udělal správný, ale velice riskantní krok - místo aby pracoval v zájmu svých vlivných "sponzorů" usilujících o rozklad církve jako mystického těla Ježíšova, obrátil se k nim zády a čelem ke Kristu.
Po jeho vynucené abdikaci na jeho místo zvolili biskupové poslušného, evropské politiky neznalého a především hnutí Focolare a Opus Dei až patologicky nakloněného papeže Františka, kterého média řízená idejemi focolariánů vynášejí do nebe. Můžeme jen doufat, že se nesplní třetí proroctví Fatimy, že bude papežem posledním a po něm nastane konec katolické civilizace. Ale to je na jiný článek.
Zde končíme blahopřáním Svatému otci Benediktu XVI. k devadesátým narozeninám s ujištěním, že jeho hrdinný postoj vůči proradným podpásovým biskupům nikdy nezapomeneme. Že bude vždy vzorem pro všechny jeho čestné následovníky. A modlíme se, aby mu Bůh dopřál ještě mnoho let k psaní skvělých knih za zvuků jím tak milované Mozartovy hudby v přítomnosti jeho milovaných kočiček.
Svatý otče, děkujeme za vše, co jste pro katolickou církev vykonal.
Ať Bůh žehná všechny Vaše kroky.
Za redakci revue Fragmenty Ivana Haslingerová a Jiří Pancíř
