Ať již se komukoliv nelíbí, prezident Miloš Zeman je od 8.března 2018 nejvyšší autorita státu. Podle ústavy je vrchním velitelem ozbrojených sil a v jeho ústavní pravomoci je i souhlas či nesouhlas se všemi mezivládními smlouvami.
Prostě reprezentuje stát navenek a má zodpovědnost za jeho bezpečnost. Je to tedy člověk, k němuž v okamžicích nebezpečí budeme všichni vzhlížet s úzkostí a rovněž s nadějí, že svým správným rozhodnutím ochrání naší zemi před hrozbami války či ještě horšího nebezpečí. Inaugurace prezidenta republiky je proto výjimečná chvíle nejen pro osobu samotného prezidenta, ale pro celý národ. Proto tato výjimečná chvíle probíhá v historicky výjimečném místě, v prostorách starobylého Vladislavského sálu Pražského hradu. A již z úcty k tomuto místu by měli přítomní hosté zachovat noblesu a svým chováním podtrhnout sílu tohoto aktu.
Nevychovanost politiků z TOP 09 a jejich kamarádů
Odchod pozvaných hostů ze sálu během projevu prezidenta se za posledních sto let existence republiky nikdy nekonal. A že tam byly panečku také poslanecké rozbroje, stačí otevřít PeroutkovoBudování státu. Udál se v historii jen jednou a to jako protest poslanců německých národních stran, kteří odešli v roce 1920 ze sálu kvůli nesouhlasu se zvolením prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka. Ale i oni měli tu noblesu, že odešli před samotným ceremoniálem. Klukovský útěk současných poslanců z Top 09 a jejich kamarádů z dalších stran jde přirovnat pokud si pamatuji pouze k útěku Róma Bangy ze sálu, když Českého slavíka vyhrál Tomáš Ortel, který mu nebyl sympatický. Svůj protest mohli poslanci dát najevo důstojně, odmítnutím účasti, podobně jako rektoři vysokých škol. I o tom by se psalo a oni by se zviditelnili. Takto dali jen najevo, že nejsou schopni vyslechnout názor politického protivníka, což do demokracie nepatří.
Hradní ceremoniář nezná protokol
Pokud jde o hradního ceremoniáře, také se nevyznamenal. Již při příchodu do Vladislavského sálu praštila do očí květinová tulipánová žlutozelená výzdoba. Tato navýsost významná chvíle pro naši zem by si zasloužila květiny v národních barvách.
Dalším překvapením bylo nedůstojné usazení předchůdce, prezidenta Václava Klause s chotí i manželky zemřelého prezidenta Havla, přes uličku a tedy v protokolárně méně významné levé části první řady. Předchozí prezident protokol vždy zachovával a stalo se to poprvé od jeho inaugurace v roce 2003. Viz foto z inaugurace prezidenta Václava Klause:
Další lapsus protokoláře byl ten, že i kdyby byla dcera pana prezidenta Kateřina sebevětší kamarádkou s manželkou hradního kancléře, není důvod, proč by tato měla mít výsostné a čestné postavení před zákonodárci, kteří seděli až v dalších řadách za ní. Představitelé ve volených funkcích mají protokolárně vždy přednost před jmenovanými funkcionáři, kterým je i kancléř. Možná i to bylo poslední kapkou pro jejich nedůstojný odchod ze sálu. Něco jiného je, že v první řadě seděla manželka premiéra Andreje Babiše Monika. To odpovídá protokolu, protože byla-li přítomna manželka prezidenta, mohli s sebou vzít doprovod i nejvyšší ústavní činitelé.
Protokolář také ochudil pana prezidenta o zdůraznění jeho funkce vrchního velitele ozbrojených sil před jeho národem, který v této nebezpečné situaci kolem nás nabývá stále více na významu. Rozhodně bylo nepatřičné, že mu nevzdala hold nastoupená jednotka armády. Aspekt vzdání holdu armádě velitelem ozbrojených sil roli prezidenta před jeho národem podtrhuje. Pan prezident nemusel vzhledem k svému hendikepu procházet kolem nastoupené jednotky, ale mohl projet vozem, jak to dělají velvyslanci při svém jmenování. Nebo mohli být zástupci jednotky přítomni podél sálu a tam mu vzdát čest. Rozhodně to slavnost velice ochudilo.
Krásné gesto prezidenta Zemana
Ale abych jen nekritizovala, od pana prezidenta Zemana bylo krásné gesto, že se cestou do sálu pozdravil podáním ruky s Jeho eminencí Dominikem kardinálem Dukou, OP, arcibiskupem pražským a primasem českým, za něhož se nedávno přimlouval u papeže Františka po nechutné pomlouvačné kampani jeho odpůrců.
Projev prezidenta byl naprosto pravdivý, ale měl by zaznít při jiné příležitosti
Pokud jde o inaugurační projev, pak k jeho pravdivosti nelze namítnout ani popel. Jen to, že by spíš měl takový projev zaznít na Nový rok, tak jak ho pronášejí američtí prezidenti každoročně Ke stavu Unie. Tam patří podobné vážné zamyšlení se nad minulostí, přítomností a budoucností České republiky.
V této, pro zemi i pro něj tak významné slavnostní chvíli, jsem očekávala, že využije unikátního okamžiku, že zdůrazní že přebírá funkci právě při 70letém výročí vzniku naší samostatné republiky. Že vzpomene na jím tolik milovaného prezidenta Masaryka, na jeho boje za národní nezávislost a národní svobodu, o níž nyní mají občané oprávněné a silné obavy. Že se zamyslí nad krizí, kterou prochází západní civilizace a ujistí občany, že udělá vše pro to, aby je od podobných neomarxistických excesů ochránil. Že zdůrazní, že bude podobně jako jeho vzor prezident Masaryk bojovat za národní suverenitu republiky.
Škoda, že tohoto mimořádného okamžiku nevyužil právě k tomuto poselství svému národu. Že neujistil lid, že je si vědom odpovědnosti, kterou za nás všechny přebírá.
V každém případě za sebe a za redakci naší kulturně-hospodářské revue Fragmenty mu přeji hodně sil do nelehké práce.
Přeji panu prezidentovi, ať mu ve všem činění pomáhá Bůh a řídí správně všechny jeho kroky ve prospěch našeho národa.
snímky Ivana Haslingerová Fragmenty
